Z pohledu blízké osoby nemocného

Tak konečně jsem se dostala k tomu napsat můj příběh.

Je trochu jiný než většina, je z pohledu blízké osoby nemocného. Tedy úplně přesně můj příběh o tom jak máma onemocněla.

 Všechno to začalo nejspíš v lednu 2001, kdy mně máma říká jednu sobotu že má něco na prsu. To něco bylo cosi tukového bylo to skoro v pravým podpáží. Na chirurgii to ještě týž den rozřízli a dali dren. Několikrát byla mamka na výměně a pak již bylo vše v pořádku. Již tenkrát přišla dost pozdě protože už hrozilo prasknutí. Nikdy moc doktory nevyhledávala.

Příběh pokračuje po roce. Opět jednu lednovou sobotu roku 2002 mi najednou máma povídá že asi brzo umře. Pro vysvětlení byla taková, že život brala jak šel, co na srdci to na jazyku. Když jsem se zeptala proč, ukázala mi levé prso, které bylo skoro o polovinu větší než pravé a zarudlé. Když jsem se zeptala jak dlouho to má tak už to samozřejmě nějaký pátek měla.  Hned jsme jeli na pohotovost odtamtud do nemocnice. Znovu jí pozvali na pondělí. Když vyšla z vyšetřovny, nezapomenu na to co prohlásila, :"tak a je to v pr... do roka je po mě". No myslela jsem si, že samozřejmě přehání. Jak to může po jednom vyšetření někdo poznat. Následovalo mamograf, předoperační vyšetření a hospitalizace na chirurgii, ještě ale nikdo pořádně nevěděl co přesně tam je. Následoval pokus o odběr vzorku pro histologii. To se ale nepovedlo, takže další termín. Při kterém se buď vyndá nádor nebo se odoperuje celé prso. To už se mluvilo o zánětlivé rakovině. Prostě se okolo nádoru udělal zánět.  Tenkrát si mě jedenkrát při návštěvě odchytl doktor z chirurgie a řekl, že je to dost vážný, že máma přišla dost pozdě, že je to tak jedna ku jedný. A hlavně abych se já v budoucnu hlídala. Tenkrát mi bylo 22 mámě 58 let, já duchem ještě dítě a nijak mi nedocházelo, že by mohlo být zle. Vlastně to byl můj první kontakt v životě s nemocnicí. Nevěděla jsem, že se můžu na něco ptát, a vlastně jsem vůbec netušila co bych měla dělat. Otec si žil svým životem, ne rodiče nebyli rozvedený ale otec byl o dost starší a jakoby zakoukaný na svůj osud. Ale o tom příště.

 

Takže následovalo samozřejmě odebrání celého prsu, a byla sem to já kdo se skoro kácel při pohledu na kanylu pro odtok případného hnisu, nebo krve. Máma furt byla v pohodě, alespoň z mého pohledu. Následovala chemoterapie, nevím přesně kolik a čeho. Jen to že máma opět krom vypadaných vlasů nejevila žádné známky nemoci. Možná jen byla trochu podrážděnější. Na nic si nestěžovala, pravda párkrát zvracela, ale to jen výjimečně. Nejdříve byla nějaký čas pořád v nemocnici. Pak na některé chemoterapie chodila ambulantně. Pokaždé jsem jí vozila a jezdila pro ni starou škodověnkou.

 

Jednou jsem musela něco na ní nechat dělat v servisu. Mezi tím mamce nakapala další dávka. Pak jsem jí dala na výběr jestli chce v nemocnici počkat že pro ni za chvilku dojedu, nebo že může jít se mnou pro auto, co myslíte šla. Po chemošce se mnou šla cca 2-3km pro auto a v pohodě. Možná proto jsem to nebrala až tak vážně.

 

Začínalo pomalu léto a mámě končila chemoterapie. Rozhodovalo se o ozařování, jestli bude celou dobu v nemocnici, nebo denně dojíždět. Nakonec jsme denně dojížděly, v nemocnici byly docela rádi že tu ta možnost je měli docela plno v tu dobu byla totiž kralupská nemocnice pod vodou a pacienti rozvezeni do slánské a kladenské nemocnice, kde se máma léčila.

 

Ozařování už proběhlo oproti ostatnímu v úplné pohodě, vlasy začínaly dorůstat jen jizva z ozařování trochu prý bolela nebo pálila. Mamka si užívala docela pěkné léto. Ozařování trvalo myslím dva nebo tři týdny.

 

Pak dostala máma prášky a první termín kontroly za čtvrt roku, tedy někdy v říjnu nebo listopadu. A zdálo se že máme vyhráno.

 

Vše se začalo vracet do starých kolejí. Proběhla kontrola, z ní nic nevím. A blížil se podzim, vše se zdálo v pohodě dokonce jsem měla radostou zprávu s přítelem jsem čekala miminko.

 

Přišli Vánoce toho roku a mamka začala být divná. Unavená skoro furt spala. Po některém jídle zvracela. Jenže byly Vánoce a máma neměla ráda doktory a nikdo si nic nechtěl přiznat. Přišel Silvestr v něm přípitek ať je nás za rok o jednoho víc. Jenže mamce bylo čím dál hůř, až už sem nevydržela a alespoň to nahrála na léky které brala (ve vedlejších reakcích byly tyto možnosti příznaků) a zavolala do nemocnice jestli něco není špatně. Doktor řekl ať je tedy vynechá a v úterý ať přijde. To bylo někdy 2-3.ledna 2003. Vše vyvrcholilo tím když v sobotu 4.1. šla do obchodu a neměla sílu dojít domů. Hned jsme jí naložili do auta a odvezli na onkologii. Tam ještě došla. Já byla na začátku třetího měsíce těhotenství.. V pondělí když jsem přijela z návštěvy od mámy domů, otec nikde. Zdálo se mi to divné ale netušila jsem kde ho hledat. Asi za hodinu ho přivezl nějaký pán že ležel na cestě a nemohl jít. Takže ihned naložit a jet k doktorovi. Ten nás poslal na plicní do Kladna se zápalem plic. Tento týden se z mé dětské duše stala dospělá. Otec leží na plicním mamka na onkologii. Oba od sebe asi 300m. V úterý jsem se dozvěděla diagnosu metástáze na játrech, už nemůžeme pomoci, jestli máte možnost můžete si vzít mamku v pátek domů. Ptala jsem se jak dlouho zbývá-nevíme 2-3měsíce možná půl roku. Další den další návštěva, mamka normálně komunikuje sedí na posteli, údajně ji ani nic nebolí.

 

Ve čtvrtek bohužel nastala změna (možná bohudík, protože nemusela měsíce trpět bolestma aj.) nemohla mluvit, sedět jen spala. Mamka pro mě byla víc než jen máma měly jsme zvláštní pouto. A i když jsme si city moc nedávaly najevo, byla můj človíček na prvním místě. Celý čtvrteční večer i páteční ráno mě něco strašně moc nutilo jít za ní, ale přišlo mi to hloupé, večer má být klid, a ráno je zase moc rušno a překážela bych tam. Než jsem se tam vydala zastihl mě telefon.

 

V pátek odešla, ale ne domů..........

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Webhosting pro OSUDY.CZ poskytuje zdarma od roku 2005 společnost IGNUM, s.r.o.